Přišel den „D“, a my jsme se vypravili na setkání s obrem. Museli jsme přes les do hor a cestou jsme nacházeli obří stopy. Trošku nás lechtal strach, ale statečně jsme došli až na místo setkání. Sotva jsme se usadili, ozval se hluboký a dunivý hlas až se otřásalo okolí. Nezalekli jsme se a začali se obra vyptávat na všechno, co nás zajímalo.
Dozvěděli jsme se, že je všežravec, rád si hraje, neví kde má své příbuzné, usadil se u nás, protože se mu líbí krajina a bydlení, opravdu umí měnit barvy podle nálady, má skutečně výborný čich, má jen dvě oči, ruce i nohy, žije víc než 200 let, nežere lidi, ale má rád sladkosti i maso. Umí být milý a má rád zvířata. Je velmi silný. Neumí se chovat mezi lidmi a ani ho nenapadlo, že by je mohl zranit.
Vysvětlili jsme mu, že když ničí přírodu nebo věci, tak se nám to nelíbí, protože nám ničí naši práci. Obr slíbil, že si bude dávat pozor a měl obří radost, že už se nemusí bát zavření do klece a že našel nové kamarády.
A protože obři musejí hodně spát, zazíval, rozloučil se a šel si opět zdřímnout.
Po odchodu obra jsme diskutovali o možnostech soužití s obrem a jestlipak bychom ho mohli pozvat na naši Vánoční slavnost. No, uvidíme…
